6. Na jarmark nechodí
U výčepu sedí obchodnice s prázdnými košíky naskládanými pod lavicí. Celý den prý prodávala na jarmarku v sousedním městečku.
„Z Podlesí tam letos zase nikdo nebyl?“ zeptá se hostinský.
Žena zavrtí hlavou.
„Ani letos, ani loni. Přitom jejich plátno by se prodalo a nářadí taky.“
„Třeba nemají co nabídnout.“
Obchodnice se zasměje.
„Mají obilí, mouku, dřevo, železné zboží. Jen s tím sami nikam nejezdí. Kupec přijede k nim, naloží, co koupil, a prodá to dál.“
Muž u vedlejšího stolu se otočí.
„Takže na trzích jejich zboží najdeš, ale nikoho od nich?“
„Přesně tak.“
„To jim nechybí hudba, novinky a společnost?“
Obchodnice pokrčí rameny.
„Možná ne. Nebo mají rádi společnost jen tehdy, když přijde za nimi
5. Každoroční výpomoc
Starší sedlák sedí u kamen a suší si nohavice. Vedle něj jeho dva synové počítají, kolik provazů na snopy ráno ponesou.
„Do Podlesí jezdíme na sklizeň skoro každý rok,“ vysvětluje sedlák hostinské. „Nejdřív jsem tam chodil s otcem. Teď beru svoje kluky.“
„Takže tam máte známé.“
„Znám Dola, který vede pole. Vím, kde stojí mlýn, kde dávají nocleh dělníkům a která hospoda otevírá až k obědu.“
„To jsem nemyslela.“
Sedlák se odmlčí.
„Jménem znám pár lidí. Domů mě ale nikdy nikdo nepozval.“
Jeden ze synů vzhlédne od provazů.
„Na slavnost nás zvou vždycky.“
„Slavnost je něco jiného,“ odpoví otec. „Tam je vítaný každý, kdo pomáhal sklidit.“
4. Kováře nepotřebují
Mladý tovaryš opře o stůl svazek nových násad ke kosám.
„Ty vezeš do Podlesí?“ zeptá se ho muž sedící naproti.
„Násady ano. Čepele ne.“
„Proč ne? Před žněmi musí být o kosy zájem.“
Tovaryš se zakření.
„Zkuste tam nabídnout kosu před Tominem Greblem. Jejich kovář si nástroje dělá sám. Když začne sklizeň, sedí přímo u polí s malou kovadlinou a celý den rovná a naklepává čepele.“
„Tak co se tam vůbec vyplatí vozit?“
„Sůl. Plátno. Olej do lamp. Sklo, koření a všechno, co nevyroste ze země a nevytlučeš z kusu železa.“
Tovaryš poklepe na dřevěné násady.Pokud jste zvědaví na nové zpávy z hospody, tak tady jsou:
Kováře nepotřebují
Mladý tovaryš opře o stůl svazek nových násad ke kosám.
„Ty vezeš do Podlesí?“ zeptá se ho muž sedící naproti.
„Násady ano. Čepele ne.“
„Proč ne? Před žněmi musí být o kosy zájem.“
Tovaryš se zakření.
„Zkuste tam nabídnout kosu před Tominem Greblem. Jejich kovář si nástroje dělá sám. Když začne sklizeň, sedí přímo u polí s malou kovadlinou a celý den rovná a naklepává čepele.“
„Tak co se tam vůbec vyplatí vozit?“
„Sůl. Plátno. Olej do lamp. Sklo, koření a všechno, co nevyroste ze země a nevytlučeš z kusu železa.“
Tovaryš poklepe na dřevěné násady.
„A tohle. Dobrý kovář ještě neznamená dobrý strom.“
3. Podleské zrno
U výčepu se přou pekař s formanem o cenu mouky.
„Letos mi přivezeš podleskou,“ trvá na svém pekař. „Ne tu šedou z dolního kraje.“
Forman obrátí korbel v rukou.
„Přivezu, jestli na mě něco zbude. Nejdřív naplní vlastní sýpky, potom semelou zásoby na zimu a teprve zbytek pustí kupcům.“
„Zbytek?“ Pekař se zasměje. „Jejich zbytek by uživil dvě takové vsi, jako je tahle.“
„Mají široká pole a dobrý mlýn. Jen lidí je tam málo.“
Od sousedního stolu se ozve jeden z nádeníků:
„Proto si každý rok zvou nás.“
Forman přikývne.
„A proto teď na podleské cestě potkáš víc sekáčů než obchodníků.“
2. Poslední dva dny
Déšť bubnuje do oken hostince a od mokrých plášťů se pod lavicemi tvoří kaluže. U největšího stolu sedí šest mužů a dvě ženy s pracovními rukavicemi zastrčenými za opasky. „Taky do Podlesí?“ zeptá se hostinský, když jim přinese džbán. „Kam jinam,“ odpoví jeden z mužů. „Sklízejí už pátý den a pořád jim zbývají celá pole.“ „Takže přicházíte pozdě.“ „Naopak. Poslední dva dny bývají nejhorší. Všechno se musí posekat, svázat a svézt dřív, než začne slavnost.“ Žena vedle něj si promne ztuhlé prsty. „Pozítří večer už budeme sedět na náměstí u piva. Do té doby nám Dolo Rudý nedá vydechnout.“ „Platí dobře?“ „Mince, jídlo a postel,“ pokrčí rameny muž. „Na týden práce to stačí.“
1. Když tě obilí osloví
Starší nádeník sedí na konci stolu a v prstech změkčuje kousek včelího vosku. Když povolí, rozdělí ho napůl a z obou částí začne tvarovat malé zátky.
Mladík naproti němu se uchechtne.
„Ty se bojíš, že budeme chrápat?“
„To by mi nevadilo.“
„Tak nač to máš?“
Nádeník chvíli pokračuje v práci, než odpoví.
„Na pole.“
U stolu se ozve několik pobavených poznámek.
„Loni jsme sekali až do tmy,“ pokračuje. „Vítr se utišil, ale obilí šustilo pořád. Pak jsem zaslechl, jak na mě někdo volá.“
„Někdo z ostatních?“
Muž zavrtí hlavou.
„Oslovilo mě jménem, které už roky nikdo nepoužívá.“
Smích u stolu utichne.
„A šel ses podívat?“
Nádeník zasune hotové zátky do kapsy a zavrtí hlavou.
„Na poli v Podlesí vládne předák, ne obilí.”
Mladík si ho chvíli měří pohledem.
„A přesto tam jedeš znovu?“
„Platí dobře,“ pokrčí muž rameny. „A tentokrát budu připravený.“